Eliza Rudnicka: Pozitivní energie přímo z opery

Eliza Rudnicka je umělkyně pocházející z Polska, která se už více než deset let hudebně realizuje na scéně lipské Opery jako členka zdejšího pěveckého sboru. Kromě toho se angažuje v menších hudebních projektech jako třeba ve formaci Femmetasie. Coronová situace ji inspirovala k výzvě, v rámci které na svých sociálních sítích pravidelně postuje videa svého zpěvu, čímž posluchače motivuje k pozitivnímu myšlení. Svůj život si nedovede představit bez hudby a sportu. Dnes nám bude vyprávět, jaké je její Lipsko a jak se jí tu žije.

Eliza Rudnicka © Dirk Brzoska

Tvoje Lipsko a dobrá káva?

Mé cesty jsou vždy krátké: kávu si dávám tam, kde zrovna bydlím, kde to mám nejblíž. Když mám ráno a večer zkoušku a chci to ještě stihnout na sport a zvládnout všechny úkoly, musím to mít po cestě. V Lipsku ji tedy ráda piju v centru. Mám ráda kavárnu Pushkin, Imperii, a když mě někdo pozve, tak neodmítnu návštěvu ve FALCO (Jinak jsem úplně normální, ano? smích). Úžasná je kavárna Cantona – je sice trochu z ruky, ale má svůj flair. Když tam vejdeš, zavřeš za sebou dveře a v tem moment jsi v úplně jiném světě.

Tvoje Lipsko a kolo?

Zrovna vlastním městské kolo, takže po Lipsku jezdím hodně „prakticky“. Nejdál jsem si na něm s kamarádkami vyjela do Machern a pravidelně jezdím k zálivu Schladitzer Bucht. Tam vždy najdu dostatek klidu. Miluju Lipsko z toho důvodu, že ve vzdálenosti od tří do osmi kilometrů tu jsou jezera a parky. Všechno je blízko a na jednom místě. Kdybych mohla, tak bych to město objala rukama.

Tvoje Lipsko a kultura?

Ráda chodím na koncerty do Gewandhausu a na filmy do Passage Kinos. Ale kvůli práci to ne vždy jde a někdy se mi prostě jenom nechce. No a samozřejmě si ráda zajdu s kamarádkami zatančit, ale jak na můj vkus to podnikáme příliš málo!

Tvoje Lipsko a architektura?

Můj favorit je ulice Grimmaische Straße se všemi těmi schovanými kouty a pasáži. Ráda se projdu uličkou Barfußgässchen, ale tam vždycky strašně fouká ;-)

Máš v současné době nějakou svou oblíbenou hudební hvězdu?

Mám hodně široké hudební spektrum. Hudba a text si ke mě vždy najdou cestu v ten pravý moment – ať už je to klasika či elektronika. Nedávno – mám až strach to přiznat! – jsem se dívala na novou verzi „Dynastie“ – je to takový dobrý detox pro duši. A ten seriál mě přivedl zpět k písničce „You Can’t Hurry Love“ od Philla Collinse, kterou teď zase náruživě poslouchám. Seriály jsou moje – dívám se na všechno, co je dobré – také kvůli angličtině, na které ještě musím zapracovat. Dopuručuju taky Gladys Knight. Dobrou energii mi dává „Brand New“ Bena Rectora. Ze starších umělců jsou to pak Melody Gardot, Eliane Elias, Nina Simone. Jsem vděčná za to, že mi hudba vstoupila do života. A za to, že jsem tento talent dostala od vesmíru. Můžu zpívat, dělit se se svým hlasem s druhými, inspirovat ostatní hudbou a textem. Nedávno mě hudba začala inspirovat k psaní vlastních básní. Je to zvláštní, že? Proto si život bez hudby nedovedu představit.


Elizo, jak ses dostala do Lipska?

Jsem tu už skoro čtrnáct let. Stalo se to hned po studiu, kdy jsem zjistila, že chci vyjet z Polska do zahraničí. Poznala jsem tehdy paní, která organizovala sborové pěvce pro hudební festival Schlossfestspiele v městě Schwerin, zrovna tam někoho potřebovali. Dostala jsem to místo a už cestou na festival jsem věděla, že tam někoho potkám. A nebylo tomu jinak: ten osudový muž mi pomohl zapustit v Německu kořeny, díky němu jsem si tu udělala kurz němčiny pro cizince. Posléze se mi povedlo získat práci v lipské Opeře. Složila jsem papíry, šla na zkoušku a den poté se dozvěděla, že mi dali místo „stážistky“. Z něho se postupně vykloubal poloviční úvazek a po dvou letech pak celý. Ale zpěk k otázce: do zahraniční jsem vycestovala z čisté lásky.

Jak vypadá práce operní pěvkyně v dobách corony?

Od února opět začínáme s home office a v současné situaci nám ani nic jiného nezbývá. Pilně se připravujeme na festival Wagner 2022. Neděláme žádné konference přes Zoom, ale máme doma noty a nahrávky, které nám práci hodně usnadňují. Teoreticky bychom Zoom mohli zkusit, ale to není to stejné, jako když pracujete živě. Na Zoomu bych slyšela asi jenom sebe a ne své kolegyně, a sbor je tu přeci proto, abychom zpívali spolu a spolu tvořili jednotu zvuků. Cvičení doma je něco jiného – musíte se mobilizovat, sednout a prostě cvičit. Je jedno, jestli zpíváš Wagnera solo nebo ve sboru: musíš mít kondici, musíš ho dostat do hlasivek a naučit se ho zpaměti.

A jak takové cvičení vypadá v praxi?

To záleží, jak rychle je daný člověk schopen se něco naučit. Někteří potřebují hodinu, jiní tím stráví třeba celé dopoledne. Na začátku je potřeba si trochu rozehřát hlas speciálními cvičeními. Pak zasedneš za piáno a cvičíš – od začátku do konce, nebo piluješ jenom ty pasáže, které je třeba. Musí to dobře znít, nacvičuješ správné tempo. Stejně tak se dá cvičit i na pohovce s nahrávkou ve sluchátkách. Důležité je, aby si člověk k tomu sedl a udělal to. Pro mě není důležité, kolik času strávím cvičením, ale jak efektivní ta práce je. Chce to hodně koncentrace. Hodně mi chybí scéna. Musím přiznat, že se moc těším, až se zase vrátíme do práce a budu moct znovu muzicírovat se svými kolegy a kamarády. To víš, práce s takovou skupinou lidí je někdy jako ve školce (smích). Je tam hodně veselo.

Kromě zpívání v operním sboru v Lipsku jsi také členkou nově vzniklého souboru Femmetasie.

Ano, je to nový projekt – sborové pěvkyně z lipské Opery a klavíristka. V prvním roce nás bylo šest, teď to zkoušíme v pětici. Zpíváme a cappella klasické skladby, jazzové standardy nebo popové hity na různých akcích. Kromě naší práce ve sboru se snažím dělat ještě něco navíc – mě to hodně dává, mám zase nějaký nový cíl. Když to ještě bylo možné, měly jsme koncerty, což bylo skvělé a přinášelo nám to hodně satisfakce. Nedávno jsme se s holkama potkaly právě na Zoomu – zase mi to dalo tolik energie, že jsem rozhodla znovu postovat videa na svém instagramu a facebooku.

À propos Tvého instagramového projektu: prozradíš nám, jak vznikl projekt „Antivirus ET“, čili Tvůj online-boj s covidem pomocí zpěvu, papírové koruny na hlavě a mikrofonu z toaletního papíru?

Musím přiznat, že jako mladá holka, která si nevěřila, jsem byla hodně nesmělá. Dnes jsem, kdo jsem, k tomu svému sebevědomí jsem si musela najít cestu sama. Kvůli coroně, a vlastně díky ní, jsem si sama sobě dala výzvu: budu zpívat a po 21 posobějdoucích dní budu každý den nahrávat krátká videa na svém instagramu – je jedno, jak se budu toho dne cítit – prostě budu zpívat. Teď dostávám zpětnou vazbu – dokonce mám jednoho ctitele, který se mě nedávno zeptal, jak se mám, protože jsem už nějako dobu nic nenahrála. Koncem roku jsem taky dostala překrásnou zprávu plnou vděčnosti a poděkování za to, co dělám. Fanoušci se mnou počítají! :-) Díky ním mám každý den novou motivaci, abych zpívala – nejen klasiku, té mám v práci víc než dost. Mám radost, že svou šíleností můžu lidem udělat radost a rozesmát je. Jde tu přece o pozitvní energii.

Děkujeme za rozhovor a máme radost, že jsi nám ukázala kousek hudebního světa v Lipsku.

Ano, Lipsko je i pro mě malou Paříží. Přiznávám, že toto město je „unique“,  je jedinečné. Přijíždí sem studovat spoustu mladých lidí, umělci si tu najdou své místečko na zemi. To město má skvělou energii. Je to taková prosvětlená malá Paříž, kterou můžete obejmout a kde si každý najde něco, co mu vyhovuje, kde se bude cítít volně, štastně a jako doma. Ostatně – kde je „doma“? Přece tam, kde člověk cítí, že dorazil ke zdroji!

(Visited 30 time, 1 visit today)
Posted by: Irena Dudová
Irena pochází z Česka a v Lipsku kdysi studovala. Už tehdy jí bylo jasné: s tímto městem ještě nekončí. Co je štěstí? Silnička! Sport, (kávová) kultura a rozhovory se zajímavými lidmi. Takové je moje Lipsko.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *