NABYTEQUE aneb Jak se z vášně stala práce snů

Halabala, pavouk či Jitona – neznáte? Nejvyšší čas s tím něcom udělat! Dneska jsme hosty u Björna a Kristophera – zakladatelů lipského projektu Nabyteque. Je to vintage dílna, ve které restaurují hlavně kousky z bývalého Československa, které tu pak čekají na nový domov. Přistávají tu poklady od Halabaly, stolky „pavouk“ či nábytek z řad Jitony. Kluci nám k tomu dnes prozradí víc – ve staré industriální hale v lipské čtvrti Plagwitz, hned vedle dalšího architektonického skvostu – budovy Konsumzentrale.

V prostorách ze syrového betonu hraje příjemná hudba. Hned za vchodovými dveřmi vstupujete do otevřené místnosti, kde se až po strop kupí nastřádaný nábytek, který čeká na renovaci. Hellerau, etikety z Karl-Marx-Stadt, lampy z bývalého Československa, křesýlka. Hned vedle s bruskou pilně pracuje Paul, z povolání sportovní terapeut. Napravo je showroom, vedle něj lakovna, kde to za zavřenými dveřmi tak krásně voní.

Jak se vlastně zrodila idea projektu Nabyteque?

Kris: Původně se známe z Drážďan, kde jsme spolu dělali hudební projekty. Potom jsme začali studovat v Lipsku a s kamarády jsme spoustu času trávili tím, že jsme si vyměňovali nápady a hledali nové projekty. Chtěli jsme být nezávislí. Zároveň jsme si už ale nedělali iluze, že jen co si doděláme magistra, pracovní nabídky za námi budou chodit samy. Přišlo to úplně nečekaně. Oba jsme s nábytkářstvím neměli nic společného. V roce 2017 jsme na jedné párty asi po desátém pivu zjistili, že se nám oběma líbí nábytek z 60. let. Začali jsme se o tom bavit a takto se zrodila idea projektu: budeme restaurovat starý nábytek.

A tak jste přetavili vášeň na práci snů?

Kris: Projekt nám zpřeházel celý život: oba jsme přerušili studium, poskládali jsme dohromady malý tým ne-řemeslníků a pronajali si halu v Markkleebergu (městečko sousedící s Lipskem, pozn. red.). Měli jsme to štěstí, že hned vedle byla malá truhlářská dílna. Pracoval tam Jochen – klasický východoněmecký truhlář po šedesátce, který se tu učil už u svého táty. Dobře znal nábytek ze 60.-70. let a odpověděl nám na všechny otázky. Byl to skvělý mentor.

Jak jste přišli na československý nábytek?

Kris: Stalo se to na agře (pravidelný bleší trh v Lipsku, pozn. red.), kde jsem si všiml kousků, které mi nepřipadaly moc německé. Nepřišlo mi, že by šlo o běžné modely z NRD. Zeulenroda, nábytek z Oberlausitz – hodně se to opakuje. Ale ten moment na agře byl pro mě totálním objevem: všechno bylo tak trochu více konstruktivní, geometričtější, ráznější – pro mé oko velmi atraktivní. Anebo ty kontrasty v dýze – toto jsme tu v NDR neměli. Skříň se světlými dubovými dveřmi a hned vedle ořech. Nebo korpus z ořechové dýhy a dveře z dubu. To v NDR nebylo. Ta hravost s barvami, jako třeba u klasického Jiroutka – to tedy už vůbec ne! Začal jsem se tím zabývat a pomalu jsme československý nábytek začleňovali do programu.

A pak jste se prostě pro něho prostě vydali do Česka?

Björn: Jednou jsme byli na festivalu u Plzně a na cestě zpátky jsme se stavili u jednoho obchodníka s nábytkem. Měl ho plnou halu a my jsme se tam cítili jako děti v hračkářství: všude bylo plno neznámých, výjimečných a působivých kousků. A tak jsme se postupně dostávali k novým sériím a pořád jsme objevovali nové věci.

Kris: To kouzlo a nadšení, které jsme prožívali u tohoto objevu – to byl spouštěcí motor celé akce.

Jak vypadá váš den, když si jedete pro nábytek?

Kris: Máme dopředu vyznačené trasy. Ty věci vyzvedneme a většinou se ještě ten den vracíme do Lipska. Škoda, že je to vždy tak hektické, ale zatím to nejde jinak.

Björn: Byli jsme v Česku už skoro všude, ale opravdu většinou je náš plán hodně napjatý. Bylo by super, kdybychom si na to mohli vyhranit třeba týden a hezky si ta místa v klidu prošli.

Všímáte si rozdílů mezi českým a německým vnímáním estetiky?

Björn: V Česku je hodně populární dělat všechno supermoderní. Retro je tam spíše taková díra na trhu. V Německu se tento trend dostal do středních vrstev, v Česku to vidím spíš tak, že tam musí být za každou cenu všechno nové.

Kris: Pořád mi vrtá hlavou, proč toto téma není více slyšet v kulturně-historickém zpracování a proč si Češi těch věcí více neváží. Česko se klidně může srovnávat s velikány – především ve věcech nábytkového designu a řemesla.

O který model je u vás největší zájem?

Björn: O Jitonu. Konkrétně o řadu U-300.

Kris: Především pak šatní skříň a komoda se skleněnou tabulí.

Máte i nábytek z bývalé NDR?

Kris: Jestli vůbec, pak jen konkrétní série či programy, které se nám líbí a o kterých víme, že se dají dobře zrestaurovat.

Björn: Například určité série německého nábytkářství Hellerau.

Co takhle nějaká bizární historka, kterou jste zažili během vašich cest po Česku?

Kris: Zažili jsme snad už vše, na co si člověk vzpomene. Ta nejpodivnější ale byla v domě bývalého československého ministra národní obrany Martina Dzúra. Jeho dům na Praze 6 se musel kompletně vyklidit. My jsme vlastně přijeli jenom pro pohovku, ale nakonec jsme si mohli vzít, co jsme chtěli.

Vy vlastně zachraňujete českou kulturu!

Björn: Vlastně neexistuje země z bývalého východního bloku, kterou by se dalo srovnat s Československem. To byla v nábytkářství absolutní špička. Především pak původní funkcionalismus a styčné body s bauhausem. Celý západní svět mluví o bauhausu a přitom tu dějiny architektury a designu psalo malinkaté Československo. Halabala, Slezák, Gottwald – tady se navrhovalo a vyrábělo nejkrásnější nábytek. Třicátá léta minulého století tam jsou dodnes vidět: lékárny, řadovky, interiéry těch domů – mohl bych o tom mluvit bez přestávky. Vše se dochovalo a není to zbytečně přeopravené. Dějiny, které jsou součástí každodenního života.

Kris: Některé závody měly oficiální licence pro výrobu návrhů Marta Stama, Marcela Breuera či Miese van der Roheho. Přesné označení modelů se záleželo na výrobci, ale „originály“ jsou české verze. Musím k tomu podotknout, že tyto návrhy byly inspirací k řadě imitací a vlastních koncepcí z ocelových trubek. Mluví se v zahraničí vůbec o českém designu? Je na čase! Mám dojem, že nadšení pro takové věci přichází až tehdy, když už tu nejsou, nebo když se nějaká budova zboří.

Showroom projektu Nabyteque. © Konrad Röhringer

Máme o to větší radost, že díky projektu Nabyteque máme možnost začlenit tento grandiózní design do naší každodennosti. Nakonec našich pět klasických dotazů ze série #MeinLeipzig:

Vaše Lipsko a káva?

Kris: Dobrý kamarád mi rozhodně doporučuje 7 Shots. V poslední době sice máme omezené možnosti, ale já si ještě dost dobře vzpomínám, jaký je to pocit.

Björn: Já vůbec nejsem takový ten kávový typ, ale kdybych si musel vybrat, tak to bude podnik „Ma’hud“ v ulici Alte Straße.

Kris: … a jestli se bavíme o sladkostech, tak rozhodně doporučuji „Zack Zack”. Tam teď chodím skoro každou neděli.

Vaše Lipsko a kolo?

Kris: Jediná trasa, kterou jezdím, je do práce a zpátky. V létě pak trochu víc. Před léty jsem si sám poskládal dráhové kolo značky Diamant ze 70. let, v Drážďanech jsem jezdil jako kurýr. Od doby, kdy jsme dali dohromady Nabyteque, jsme skoro 100procentně tady.

Björn: Já na kolo sednu za chvilku – zrovna včera jsem si jedno koupil. Samozřejmě retro.

Vaše Lipsko a architektura?

Kris: Co se týče obytných domů, mám svého absolutního favorita: Scharnhorststraße 2. Je to neskutečně temná, rozmanitá a kompletně neopravená secesní stavba.

Björn: Pro mě roh ulic Brandvorwerkstraße a Steinstraße – tam mám své oblíbené domy v Lipsku.

Vaše Lipsko a kultura?

Kris: Oficiálně? ;-) UT Connewitz.

Björn: Pro mě taky. A neoficiální akce ve východních čtvrtích.

Jaký nábytek máte doma?

Kris: Náš projekt je samozřejmě tak trochu kletba i požehnání v jednom. Teoreticky bych si vše, co tu stojí, mohl vzít s sebou domů – a samozřejmě to tak taky dělám. To je to požehnání. Kletba je, že mi doma pořád přibývají nové věci a já si pak říkám, že se mi něco začíná líbit mnohem více než něco, co jsem si přinesl teprv před dvěma měsíci.

Björn: Letos už to bude tvoje čtvrtá sedačka, ne?

Björne?

Björn: Já mám teprve druhou ;-)

Navštivte i vy projekt Nabyteque – v současné době online. Uvidíte, že jste už určitě nejednou v životě popíjeli kafíčko u stolku-pavouka. Test na závěr: co patří do peřiňáku?

(Visited 80 time, 1 visit today)
Posted by: Irena Dudová
Irena pochází z Česka a v Lipsku kdysi studovala. Už tehdy jí bylo jasné: s tímto městem ještě nekončí. Co je štěstí? Silnička! Sport, (kávová) kultura a rozhovory se zajímavými lidmi. Takové je moje Lipsko.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *