© Jiří Sobota

Lipsko je gondola - rozhovor s Markétou Pilátovou

Markéta Pilátová je současná česká spisovatelka, novinářka a překladatelka. Inspiraci pro své romány a povídky nachází především na cestách a v zahraničí. Letos v říjnu přijala pozvání města Lipska a v rámci česko-německého rezidenčního programu strávila celý měsíc v Lipsku. Tento rezidenční program měl svou premiéru na Lipském knižním veletrhu v roce 2019, kdy byla Česká republika hostující zemí a z každé země se programu mohlo zúčastnit pět autorů. Poté až do roku 2023, kdy se bude slavit 50leté výročí partnerství měst Lipska a Brna, to bude vždy jeden autor z dané země.

V minulosti Markéta Pilátová Lipsko navštívila právě u příležitosti konání knižních veletrhů. V roce 2019 tam představila svou knihu „Hrdina od Madridu“, letos přijela se svým čerstvoučkým románem „S Baťou v džungli“, jehož úryvky zazněly v rámci alternativního programu „Tschechisches Lesefest“. Díky rezidenčnímu programu, který město Lipsko organizuje ve spolupráci s Moravskou zemskou knihovnou, Českým literárním centrem a městem Brnem, měla Markéta Pilátová možnost se tentokrát do Lipska ponořit úplně a na déle. Jak se jí v Lipsku psalo, jaké to bylo psát těsně před vypuknutím dalšího lockdownu a zdalipak tu našla svá oblíbená místa – to vše se dozvíte z našeho rozhovoru.

První dojem

Paní Pilátová, jaký máte pocit z lipské rezidence? Jak se Vám v Lipsku líbilo?

Měla jsem se tam úplně báječně. Rezidence je pro mě ideální stav na psaní, protože ráda spojuji práci s cestováním. Když cestuju, tak píšu, protože je to pro mě inspirativní. Zároveň k psaní potřebuji rutinu, kterou taková rezidence skvěle umožňuje.

Jak vypadá Vaše běžný spisovatelský den?

Za ta léta jsem si vybudovala dlouhodobou rutinu, která mi vyhovuje: ráno brzo vstávám, dopoledne pracuji a odpoledne chodím běhat, večer učím, překládám nebo mám jazykové hodiny. To je takový můj normální režim, takže i na rezidenci bylo snadné ho dodržovat.

Kde jste byla v Lipsku ubytovaná?

Dostala jsem krásný byt v hostelu Five Elements. Byl to první rok, kdy město Lipsko ve spolupráci s Českým literárním centrem poskytuje ubytování na tomto místě. Je to ideální místo pro spisovatele: byt je nahoře pod střechou, kde jsou i dvě terasy. Je to mezinárodní hostel, kde se ubytovaní ráno potkávají na snídani v lounge, v té stejné místnosti si i přes den vaří. Zároveň tam byl nejlepší internet (smích). Po večerech jsem tam chodívala učit, protože několik žáků učím online španělsky, česky a portugalsky, sama se učím německy a italsky. Bavila jsem se s lidmi, kteří se tam shromažďovali. To mezinárodní osazenstvo bylo skvělé. Byli tam lidé, kteří tam jako já byli na delší dobu: kluk ze Španělska, dvě Argentinky, holka, která jako já žila v Brazílii, Rumunka, která psala jako ghost writer. Bylo to tam hodně pestré, což bylo skvělé, protože když jsem chtěla, tak jsem mohla být se zajímavými lidmi z celého světa, a když jsem se potřebovala na něco soustředit, psala jsem v bytě nahoře.

Jak na Vás působilo Lipsko jako město?

Lipsko se mi moc líbilo, protože je to místo, kde člověk může žít hodně kvalitní život. Je tu spoustu míst, kam se dá utéct na kole nebo si krásně zaběhat. Vždycky jsem se nazdařbůh vyjela někam, kde se mi to zamlouvalo, jen tak jsem tam hodinu běhala a vrátila se zpátky. Chodila jsem běhat do parku nebo k jezerům – ke Cossi a i k Zwenkauer See. Měla jsem tu k dispozici kolo, to bylo skvělé. Cyklostezky jsou vymyšlené tak hezky, že všechno na sebe navazuje a je to přehledně značené. Tady je to samozřejmě dané i polohou města – Lipsko je taková rovina. Obecně se mi v Německu líbí jistý smysl pro divočinu – téměř uprostřed města se divoká příroda nechává být a lidé tu mají smysl pro začleňování divokých částí nebo i městské přírody. Nechávají ji být a nechávají lidi, aby se v ni mohli dobře pohybovat. To jsou detaily, které mě fascinují. To město je nečekaně zelené a přírodní. Nečekala jsem, že bude Lipsko tak úžasně plné vody. Celý měsíc bylo krásné počasí, dokonce jsem se jednou koupala.

Co říkáte na kulturní stránku Lipska?

Lipsko mě překvapilo svou kulturní bohatostí, i když už tehdy začalo přituhovat s druhou vlnou pandémie. Měla jsem to štěstí, že jsem toho ještě spoustu stihla. Viděla jsem téměř všechny muzea, byla jsem na GRASSIMESSE – ten veletrh byl opravdu nádherný. Bylo to skvělé, protože jsem Lipsko znala zatím jenom z veletrhů, a to člověk nemá moc času si město prohlédnout do hloubky. Moc se mi líbily lipské industriální památky, které jsou pořád živé, i když mají dnes už jinou funkci. Hlavně ve čtvrti Plagwitz. Měla jsem velké štěstí, že mi Lipsko ukázala spisovatelka Heike Geißler, která měla jet jako rezidentka do Brna, ale kvůli lockdownu se to nepovedlo. Pro mě to bylo fajn, protože jsme tím městem mohly brouzdat spolu.

Lipsko jako inspirace

Kam jste chodila psávat v Lipsku kromě Vašeho hostelu?

Oblíbila jsem si kavárnu Café Tunichtgut. Hned vedle je krásné knihkupectví. Je udělané ze staré mastny a je to takový secesní prostor. V Tunichtgut jsem napsala jednu celou povídku.

Přijela jste sem už s nějakými nápady na psaní či se tu jen tak nechala unášet a působit na sebe to město?

Měla jsem na rezidenci plán – mám teď nabídku z nakladatelství Fra, které by chtělo vydat soubor povídek a já tam mám tři nebo čtyři. Pořád sbírám nápady, které se mi rodí v hlavě, ze kterých by někdy mohla vzniknout nějaká povídka. Povídky až tak moc nepíšu, vlastně jenom na objednávku pro nějaký časopis nebo knížku povídek s více autory. Ta konkrétní nabídka mi však přišla zajímavá. Po sešitech si sepisuju nápady a v Lipsku jsem je začala rozvíjet. Třeba kavárna Tunichtgut – v češtině to slovo znamená „šejdíř“. Přišlo mi vhod pro jednu povídku, kterou jsem sem situovala: „šejdíř“ jednak krásně zní v němčině a jednak má takový zvláštní mnohovýznam. Všechny své nápady jsem dala dohromady a nakonec z toho vznikly povídky čtyři. Taková rezidence je pro mě velmi přínosná, protože na ni většinou napíšu mnohem víc než doma. Normálně povídku píšu tak měsíc-dva a tady jsem napsala skoro čtyři. Byla jsem moc ráda, že mě to místo tak inspirovalo. Vždycky mě inspiruje nějaká cesta někam, kde vidím svět novýma očima. Můžu tam vstřebávat nové obrazy a vnímat genius loci jiného místa. To mi v tom psaní hodně pomáhá.

Ovlivnila Vám současná corona-situace způsob, jak a o čem píšete nebo právě naopak Vám to vyhovuje, protože můžete být zavřená a v klidu se věnovat tvorbě? Projicírovalo se to tak trochu podvědomě i ve Vašem psaní v Lipsku?

Já tu situaci vnímám velmi negativně. Na jednu stranu se nabízí, že člověk může být zavřený a psát, ale na druhou stranu mi to psaní podrývá taková zvláštní úzkost, která prosakuje ze všeho – z okolí, z příběhu lidí, které potkáte. Lidé v hostelu tím byli do jisté míry ovlivnění – bylo jich tam několik, kteří před coronou různě utíkají ze země do země. Když jsem odjížděla, ten hostel zavírali. Někteří hosté tedy svůj pobyt museli zrušit a odjeli. Byly to smutné příběhy. I existenčně je to pro mě hrozně nepříjemné, protože mi každý měsíc odpadne spousta čtení, ze kterých žiju. Teď mám zrovna novou knížku, která je zavřená v knihkupectvích. Vyšla 23. října a ve stejný den se všechna knihkupectví zavírala. Pro mě je ta situace příšerná. Rozhodně si nemyslím, že mi pomáhá v psaní. Raději bych byla, kdyby mi to v psaní nepomáhalo.

Ani ve smyslu, že by to ve Vás probudilo nějaké existenciální otázky?

To bych byla radši za nějaké jiné inspirační zdroje, za něco radostnějšího.

Na kterém místě ještě vznikla další povídka?

Hodně věcí mě napadá při běhání. V Lipsku jsem ještě napsala knížku pro děti „Veverka z Vamberka“ – je to dětské leporelo, které vyjde v nakladatelství Meandr. Dětské knihy mě napadají právě, když někam běžím. Tato vznikla skoro celá v parku Clara-Zetkin-Park.

Jak to máte, když běháte a něco Vás napadá – jakým způsobem si to zapamatujete?

U běhání mi pomáhá, když přemýšlím nad zápletkou, jak se příběh bude vyvíjet dál. To pak mám nápadů nejvíce. Když mě napadne nějaké slovní spojení nebo něco, o čem vím, že bych zapomněla, naťukám si to do telefonu.

V čem je Lipsko pro Markétu Pilátovou úžasné

Ve Vaší povídce „Lipsko je gondola“ zmiňujete, že máte ráda Bacha. Poslouchala jste ho tady intenzivněji, vnímala jste jeho prezenci více než obvykle?

Bachova hudba mi vždycky pomáhala v soustředění – když jsem se na něco učila nebo psala články do novin, tak mě ta repetitivní fuga vždy uvádí do stavu, kdy se lépe soustředím. Vyhovuje mi její struktura. Svým způsobem se to prolíná i do mého psaní. Když totiž píšu romány, tak je tam podobná struktura jako u fugy: několik hlasů, které se vracejí k určitému tématu, ale každý hlas má stejnou váhu jako ty ostatní a zároveň jsou mezi sebou v důležitém kontrapunktu. Ale stále se vrací k tomu jednomu tématu. Takže když se podíváte na nějakou mou knihu, je to velmi podobné. Uvědomila jsem si to až tady v Lipsku: když jsem si o Bachovi víc načítala, zjistila jsem, že se to strukturově dá nějakým způsobem vztáhnout i na moje texty. Bach k tomu městu patří nejenom kvůli bonbónům a suvenýrům. Člověk si ho v Lipsku představuje, vidí ho tam i ke konci života, kdy si ho to město příliš nevážilo. Je to k neuvěření, kolik lidí tady tvořilo, kolik lidí to město inspirovalo. Myslím si, že je to krásné a eklektické místo pro život.

Našla jste si tu oblíbenou kavárnu?

Oblíbenou jsem měla zmiňovanou Tunichtgut a pak to byla taková maringotka u řeky – ZierlichManierlich. Tam jsem si dávala kafe. Pak se mi líbilo v jedné pivní zahrádce, kde mají nádherné muzeum zahrádkářských kolonií, jmenuje se to Schrebers. Mojí velkou vášní je zahradničení a když jsem na to místo úplně náhodou narazila, hned jsem si ho zamilovala.

A kdybyste měla jmenovat nějaké kulturní místo, které Vás zaujalo?

Z architektonického hlediska mě nejvíc zaujalo Muzeum výtavrných umění (Museum der bildenden Künste, zkr. MdbK). Úžasné byly sbírky od dávné lipské smetánky. Přišlo mi, že jsem díky nim to město nejlépe pochopila. Z toho, jaké umění lidé sbírali a v jakých dobách, bylo vidět, jak Lipsko bylo bohaté a kosmopolitní a jaký mělo vkus. Našla jsem tam propojení něčeho tradičního, echtovního, sběratelsky velmi možná až konzervativního s krásnou, velkoryse pojatou moderní budovou. Taky je skvělá Spinnerei, protože jsem tam narazila na velkoformátovou nálepku od brazilského umělce Xadalu, zjevně tam taky někdy měl výstavu. Dlouho jsem žila v Brazílii v Porto Alegre a čekávala jsem na autobus pod jeho nálepkou na autobusovém nádraží. Je to umělec, který hodně navazuje na idiánské umění. No a pak ho potkám ve Spinnerei na jedné stěně venku v podobě nálepky tygříka.

Co říkáte na architektonické skvosty Lipska?

Nejvíce mě oslnily lipské pasáže – moc mě bavilo chodit nimi a vždycky se nechat překvapit, kde člověk vyjde. Pak jsem měla ještě jedno oblíbené místo. Jsem posedlá papírnictvími, takže se mi velmi líbil obchod EISENHAUER, tam jsem trávila dost času.

Čtete v současné době některého/některou z německých autorů/autorek?

Zrovna čtu knížku od Heike Geißler „Seasonal Associate” (orig. „Saisonarbeit”). Knížka je o tom, jak autorka, nebo tedy její alter ego, pracuje ve skladu Amazonu. Kniha je velmi zajímavá a dobře napsaná. A Heike je hrozně fajn člověk.

Dokážete si představit, že byste v Lipsku žila nebo se sem alespoň na nějakou dobu opět vrátila?

Kdybych měla tu příležitost se do Lipska znova na delší dobu vypravit, tak neváhám ani vteřinu. Cítila jsem se tam moc příjemně a bavila mě ta zvláštní velkorysost toho města, jeho eklektičnost, kterou mám ráda a cítím se v ní příjemně. Doufám, že na jaře přijedu znovu na Buchmesse.

Tak třeba na Lipském knižním veletrhu v roce 2021 uslyšíme některou z povídek Markéty Pilátové, které vznikly během její letošní rezidence. Moc se těšíme, děkujeme za rozhovor a přejeme pevné zdraví!

Comments

Möchten Sie Ihre Erfahrungen mit anderen Gästen teilen? Dann machen Sie mit und schreiben Sie uns Ihren persönlichen Kommentar!

*Mandatory fields

Share with friends

Zajímavosti

It appears that you are using Microsoft Internet Explorer as your web browser to access our site.

For practical and security reasons, we recommend that you use a current web browser such as Firefox, Chrome, Safari, Opera, or Edge. Internet Explorer does not always display the complete content of our website and does not offer all the necessary functions.