Snít s Izabelou Kaldunskou, zatímco je vzhůru
Pět otázek pro Izabelu Kaldunskou
Tvé Lipsko a dobrá káva?
Nejlépe u mě doma. Nejraději mám klasickou kávu z italského espressa s sójovým mlékem a medem
Tvoje Lipsko a kolo?
Jízda na kole je pro mě velká věc – miluju jezdit po Lipsku na kole. Nedávno jsem si konečně pořídila pořádné závodní kolo. Součástí mé práce jsou i soukromé hodiny. Díky tomu můžu na kole dojet přímo k studentům domů. Jsem na kole každý den minimálně dvě hodiny. Ráda jezdím do práce, ale také si velmi ráda večer bezcílně tak jen tak šlapu – nebo k jezeru Cospudener See. To je moje klasická lipská cyklistická trasa.
Tvé Lipsko a kultura?
Miluji všechny ty malé podniky na Eisenbahnstraße na východě Lipska. Mají pro mě velký význam, protože tam jsme vystupovali jak s mým projektem The New Solarism, tak s mojí kapelou Herje Mine. Čím více undergroundu, tím lépe. A určitě Horns Erben. Tam jsem například hrála s polskou klavíristkou Hanií Rani, s Emily’s Giant a mnoha dalšími.
Tvoje Lipsko a architektura?
Budova, která byla vždy v mé bezprostřední blízkosti, protože vysoká škola je hned za rohem, je Spolkový správní soud. Je velmi působivá a ve svém klasickém vzhledu tak dokonalá, že se vždycky těším, když ji vidím nebo kolem ní procházím. Jednou jsem tam dokonce hrála ve zlatém sále – a ten sál je opravdu zlatý! Moje druhá „oblíbená kategorie“ jsou staré, zchátralé budovy – ať už staré činžáky, kterých je v Lipsku bohužel čím dál méně, nebo staré továrny, jako například továrna Krause v Anger-Crottendorfu.
A co právě posloucháš?
V poslední době často poslouchám polskou jazzovou kapelu Immortal Onion. Stejně tak doporučuji Deru. Mám rád elektronickou hudbu – můj hudební vkus se nějak vyvinul od klasiky k elektronice.
Izabelina cesta k povolání houslistky
Izabelo, jak ses dostala do Lipska?
Přijela jsem sem v roce 2009 studovat. Tehdy mi bylo 19 let. Znala jsem zdejšího profesora, Rolanda Baldiniho z Vysoké školy hudby a divadla „Felix Mendelssohn Bartholdy“ v Lipsku, který každý rok vede hudební kurzy v polském Łańcutu. Měla jsem ho velmi ráda a vážila jsem si ho, takže jsem u něj chtěla jednou studovat.
Jak taková přijímací zkouška vypadá?
Přišla jsem přímo z hudební školy v Gdaňsku. Vzpomínám si, že jsem zahrál Bachovu „Chaconne“, Paganiniho „Capriccio“, jeden koncert od Sibelia, jeden od Mozarta a Schönbergovu „Fantazii“. Nakonec jsme to zvládli pět z nás.
Znal jsi Lipsko už předtím?
Ne, ani jsem nevěděl, kde to město leží! (směje se) V Lipsku jsem byl jen jednou před přijímacími zkouškami. Když jsem tam dorazil, připadalo mi to jako jaro, i když v Gdaňsku ještě panovala zima.
Jak vypadal tvůj hudební život v Lipsku?
Když studuješ, zabírají ti hodně času koncerty. Pak se postupně objevují zajímavé nabídky. Postupně jsem je přijímal a tak jsem mohl hrát například s Junger Deutsche Philharmonie. Neměl jsem ani čas přemýšlet o tom, jestli chci v Lipsku zůstat, protože na mě celou dobu čekaly nové projekty. Později jsem pak dostal stáž v Staatskapelle Halle. Poprvé jsem mohl hrát v profesionálním orchestru. Bylo to místo na plný úvazek a naučil jsem se, co to znamená dělat hudbu profesionálně. Po dvou letech jsem si uvědomil, že to není moje životní cesta. Měla jsem jiné hudební zájmy a chtěla jsem si sama vybírat, co budu dělat a co ne.
Pro jakou cestu ses rozhodla?
Uvědomila jsem si, že hraní v orchestru není mým životním cílem. Jedna spolužačka se mě zeptala, jestli bych neměla chuť hrát balkánskou hudbu. Tahle hudba mě vždycky oslovovala – je autentická, jde od srdce a okamžitě se vpije do duše. Pak jsem začala hrát s balkánskou kapelou Herje Mine. První zkouška byla velmi zábavná, rodinná a uvolněná. Hráli jsme sice rytmy, na které jsem si nejdřív musela zvyknout, ale po pár měsících to už šlo. Po každém koncertu jsme dostávali nové nabídky a letos v létě jsme dokonce měli hrát na dvou větších festivalech, na FOLKLORUM a na Rudolstadt Festivalu. Ten druhý byl bohužel kvůli koronaviru zrušen.
Máš teď přece jen ještě jeden sólový projekt. Chceš nám o něm říct něco víc?
The New Solarism je výsledkem všech hudebních směrů, s nimiž jsem se dosud setkal. Obsahuje mnoho klasických vlivů, ale také soudobou hudbu. Když jsem byl malý, vždycky jsem rád hrál svou vlastní hudbu. Čím více jsem však hrál v orchestrech, tím více tato radost upadala v zapomnění. Naštěstí se vrátila, když jsem studoval jazzovou housle jako vedlejší obor u Thomase Prokeina. Thomas mi ukázal Loop Station a uvedl mě do světa improvizace. Naučil mě, že se nemám bát ani toho, ani vlastních skladeb. Herje Mine mi také pomohla, protože tam jsme také hodně improvizovali. Když máš kapelu, je často těžké plánovat koncerty, protože každý má svůj vlastní každodenní život a je obtížné to všechno skloubit dohromady. Tak jsem si řekl, že potřebuji vlastní projekt, který nebude závislý na nikom jiném než na mně samotném.
Jak jsi přišel na název The New Solarism?
Ten název je čistě náhoda – u mých ostatních projektů jsme prostě hledali názvy. The New Solarism mě oslovil. Doslova se jedná o teorii o vzniku Slunce. Myslel jsem si, že by to mohlo posluchači pomoci podnítit jeho fantazii. Nechci nic vysvětlovat – má to posluchači dát podnět k zamyšlení. Stejně jako každá skladba na mém albu. Člověk by se měl pohybovat někde na pomezí mezi sny a bdělým stavem.
Izabela právě dokončila natáčení pro své první sólové album The New Solarism – Studies Of Myself dokončila. Brzy si budete moci poslechnout, jak tato mladá houslistka z Gdaňsku hudebně sní s otevřenýma očima. Ještě předtím vás však zveme 17. 12. 2020 online k poslechu Izabeliny symfonie, kterou zkomponovala na objednávku Lipské filharmonie v rámci Beethovenova roku. Livestream The New Solarism Orchestrated // Deconstruction | Reconstruction z lipského Kupfersaalu si můžete pustit přímo na kanálu The New Solarism na YouTube.
