Kozlečí větrný mlýn postavený v letech 1838-1841 je od roku 1991 technickou památkou.
Zasvěcení budou touto technickou památkou nadšeni. Bockwindmühle, která je od roku 1991 technickou památkou, se nachází na ulici Radegaster Weg 7, několik set metrů za značkou výjezdu z obce. Označení „Bockwindmühle", což česky znamená „kozlečí", se používá proto, že její základ tvoří kozlík. Z něj jako z pevného prvku vystupuje kolík k mlecímu trámu, který je nosným prvkem horní části mlýna. Mlýn se otáčel na mlecím trámu až do své obnovy, která proběhla před pádem komunismu a poté po něm.
Herbert Weber vlastnil mlýn v letech 1973-1987. V současné době provádí po technické památce coby průvodce. Podle něj byl mlýn postaven v letech 1838 až 1841. Stavělo se hlavně v letním půlroce, protože zimy bývaly krutější. Mlýn a pozemek mlýna se nacházejí na malém kopci na ploše 600 m². Stavitel, mlynář a zemědělec Ebert, prodal mlýn v roce 1895 Robertu Willigovi. Byl to dědeček paní Weberové, rozené Willigové. Alfred Willig jako jeho syn a otec paní Elfriede převzal mlýn v roce 1925. V roce 1927 byl mlýn přestavěn na elektrický pohon. V tomto roce bylo položeno nadzemní elektrické vedení z Luppy do Radegastu. Díky tomu se mohl i mlýn zásobovat elektřinou. Do té doby byl jediným zdrojem pohonu vítr.
Když bylo málo větru, musel mlynář pracovat až do noci. Vítr se však nadále používal společně s elektřinou k pohonu lopatek mlýna, protože to umožňovalo šetrné využívání elektrické energie. Elektromotor měl výkon 10 koní. S elektrifikací byl zakoupen válcový mlýn a prosévací stroj. To umožnilo výrobu žitné mouky; s větrnou energií se mohlo provádět pouze šrotování. Za deset hodin práce vyrobil mlynář deset centnýřů mouky, což byla jeho denní produkce. Těchto deset centnýřů vysvětluje, proč byl kozlový větrný mlýn považován za 0,5tunový. Deset centnýřů mouky bylo namleto z patnácti centnýřů zrn. Znamenalo to namletí necelých 70ₒ% a to ještě dnes znamená průměr. Z technologického hlediska bylo nutné, aby zrna šestkrát prošla válcovacím mlýnem a prosévacím strojem. Přitom stále odpadávala mouka. Hrubé množství obilí se stále snižovalo a množství mouky se zvyšovalo. Po každém průběhu se vzdálenost válců zúžila. Mouka byla na začátku bílá a na konci ztmavla. Po rozemletí byla smíchána ve stroji a vznikla jedna barva. Herbert Weber se objevil v roce 1951. Staral se o zemědělství a pomáhal ve mlýně, když bylo potřeba. To pro něj bylo snadné, protože je vyučeným mlynářem. Když v roce 1960 vznikla zemědělská výrobní družstva, mouka se již nemlela, ale pouze šrotovala. Zpracovávaly se všechny druhy zrní. Výrobu mouky měly na starosti velké mlýnské společnosti. Po roce 1973 se hospodaření typu LPG I (kolektivní obdělávání polí, ale soukromý chov dobytka) změnilo na hospodaření typu LPG III (kolektivní obdělávání polí a chov dobytka). Z toho důvodu už se obilí nešrotovalo a historie mlýnské výroby skončila. V roce 1987 po 92 letech rodinného vlastnictví prodali Weberovi svůj mlýn obci Luppa.
Obec nechala mlýn z dotací obnovit a udělala z této technické památky muzeum. K tomu došlo mezi červencem 1989 a květnem 1991. Nyní se však již nemůže otáčet a jeho křídla byla z bezpečnostních důvodů upevněna.
Dnes se o údržbu mlýna stará spolek Heimatverein Luppa e. V., který také nabízí prohlídky s průvodcem.