Eliza Rudnicka: Pozitivní energie přímo z opery
Elizina cesta k povolání operní pěvkyně
Elizo, co tě přivedlo do Lipska?
Jsem tu už skoro 14 let. Stalo se to hned po studiu, když jsem si uvědomila, že se chci přestěhovat z Polska do zahraničí. Tehdy jsem poznala ženu, která najímala sboristy pro festival „Schlossfestspiele“ ve Schwerinu. Dostala jsem místo ve sboru a už cestou tam jsem věděla, že tam někoho potkám. A tak se také stalo: ten osudový muž mi pak pomohl zapustit kořeny tady v Německu. Díky němu jsem absolvovala kurz němčiny pro cizince. Později se mi podařilo získat místo v lipském operním sboru. Odevzdala jsem podklady, šla na konkurz a už druhý den jsem se mohla radovat z „stážistického místa“. Po půl roce se z něj stala poloviční pracovní doba, po dvou letech pak plný úvazek. Ale zpět k otázce: do Německa jsem přišla prostě z čisté lásky.
Jak vypadá práce operní zpěvačky v době koronaviru?
Od února jsme opět v home office. V současné době nám bohužel nic jiného nezbývá. Pilně se připravujeme na „Wagner 2022“. K tomu doma využíváme noty a zvukové nahrávky, které nám učení usnadňují. Teoreticky bychom to mohli zkusit i přes Zoom, ale to není totéž jako naživo. Přes Zoom bych pravděpodobně slyšela jen sebe a ne své kolegyně. Ale právě o tom je sborový zpěv: zpívat společně a přitom vytvářet jednotu prostřednictvím zvuku. Cvičení doma je jiné – člověk se musí disciplínovat a prostě „makat“. Ať už zpíváš Wagnera sólo nebo ve sboru, musíš být v kondici, abys Wagnera dostal do hlasivek a naučil se všechno nazpaměť.
Jak vypadá nácvik v praxi?
Záleží na tom, jak rychle se člověk učí. Někomu stačí hodina, jiní nad tím sedí celé hodiny. Začíná se rozcvičkou. Při tom si musíš hlas zahřát speciálními cviky. Pak si sedneš k klavíru a cvičíš – buď od začátku do konce, nebo jen ty obtížné pasáže. Cvičíš, dokud to nezní dobře a tempo sedí. Cvičit můžeš i na gauči, když si pouštíš nahrávku. Pro mě není tak důležité, kolik času na zkoušku potřebuji, ale jak efektivně pracuji. Práce o samotě vyžaduje velkou koncentraci. Pódium mi tam opravdu moc chybí. Musím přiznat, že se moc těším, až budu moct zase chodit do práce a hrát s přáteli. Naše týmová práce totiž někdy připomíná mateřskou školku (smích). Je to opravdu velmi zábavné.
Kromě operního sboru jsi také členkou nově vzniklého lipského souboru Femmetasie.
Ano, je to nový projekt operních sboristek a jedné klavíristky. V prvním roce nás bylo šest, teď to zkoušíme v pěti. Zpíváme klasiku, jazzové standardy nebo popové hity v rámci malých a cappella koncertů. Chceme kromě naší práce v sboru dělat ještě něco jiného. Když to ještě šlo, pořádaly jsme koncerty. Byla to velká zábava. Nedávno jsme se sešly online přes Zoom. To mi dodalo takovou energii, že jsem se rozhodla znovu začít natáčet videa pro svůj profil na Instagramu a Facebooku.
Přesně tak, tvůj projekt na Instagramu: Pověz nám přece příběh, který se skrývá za „Antivirus ET“ – příběh o boji proti koronaviru pomocí zpěvu, papírové koruny na hlavě a role toaletního papíru jako mikrofonu.
Musím přiznat, že jako mladá dívka jsem byla velmi plachá. Dnes jsem tím, kým jsem. Své sebevědomí jsem si v průběhu let postupně vybudovala. Během (a svým způsobem i díky) koronaviru jsem si stanovila výzvu: chtěla jsem po 21 po sobě jdoucích dní každý den zveřejnit krátké video na svém instagramovém účtu. Ať už se ten den cítím jakkoli nebo mám jakoukoli náladu, prostě budu zpívat. Teď dostávám pozitivní ohlasy. Mám dokonce jednoho obdivovatele, který se mě nedávno zeptal, jak se mám a kdy zase zveřejním nové nahrávky. A na konci loňského roku jsem dostala nádhernou zprávu – plnou vděčnosti za to, co dělám. Fanoušci na mě spoléhají! :-) Proto mám každý den motivaci zpívat – a to nejen klasiku, protože té mám v práci víc než dost. Těší mě, když svou bláznivostí vykouzlím někomu úsměv na tváři. Vždyť jde přece o pozitivní energii.
Moc děkujeme za rozhovor a jsme rádi, že jsi nám ukázala kousek hudebního světa Lipska.
Pět otázek pro Elizu Rudnickou
Tvoje Lipsko a dobrá káva?
U mě jsou to vždycky krátké vzdálenosti: záleží na tom, kde zrovna bydlím, musí to být po cestě. Pokud mám ráno a večer zkoušku a ještě stihnu sport, vypiju si kávu cestou. Ráda si zajdu na kávu do centra. Kavárny Pushkin, Imperii a – když mě někdo pozve – neřeknu ne ani FALCO (Jsem normální, že jo? smích). Moc ráda mám Café Cantona – je sice trochu stranou, ale má to šmrnc. Jakmile do té kavárny vstoupíš a zavřeš za sebou dveře, okamžitě se ocitneš v jiném světě.
Tvoje Lipsko a kolo?
Momentálně jsem hrdou majitelkou městského kola, takže ho můžu prakticky využívat ve městě. Nejdál jsem s kamarádkami byla v Machernu a mou obvyklou trasou je směr Schladitzer Bucht. Tam nacházím klid. Miluji Lipsko právě proto, že odtud se dá do tří až osmi kilometrů dostat ke všem jezerům a parkům. Všechno je tak blízko a pohromadě. Kdybych mohla, objala bych celé město svýma rukama.
Tvé Lipsko a kultura?
Moc ráda chodím na koncerty do Gewandhausua sledovat filmy v kinech Passage. Kvůli práci je pro mě ale těžké večer někam vyrazit. Někdy už prostě nemám sílu. A samozřejmě ráda chodím s kamarádkami tancovat, i když si myslím, že to děláme až příliš zřídka!
Tvé Lipsko a architektura?
Mým favoritem je Grimmaische Straße – všechny ty skrýše a pasáže. Také se mi líbí Barfußgässchen. Ale vždycky, když tam jsem, strašně tam fouká. ;-)
Kdo je momentálně tvá hudební superstar?
Moje hudební spektrum je velmi široké. Hudba a texty ke mně vždycky přijdou ve správný okamžik – od klasiky po elektroniku. Nedávno – bojím se to vůbec přiznat! – jsem se dívala na novou verzi seriálu „Dynasty“ – dobrá detoxikace pro duši. „Dynasty“ mě přivedla zpět k písni „You Can’t Hurry Love“ od Philla Collinse, kterou teď zase vášnivě poslouchám. Jsem blázen do televizních seriálů. Všechno, co je dobré, si rychle pustím – i v angličtině, na čemž musím stále pracovat. Stejně tak doporučuji Gladys Knight. Co mi momentálně dodává pozitivní energii: „Brand New“ od Bena Rectora. Z těch starších umělců jsou to pak Melody Gardot, Eliane Elias, Nina Simone. Jsem tak vděčná, že se hudba dostala do mého života. A za to, že jsem tento talent dostala od vesmíru. Umím zpívat, sdílet svůj hlas s ostatními a prostřednictvím hudby a textů inspirovat lidi. Od nedávna se sama nechávám inspirovat hudbou k psaní básní. Zvláštní, že? Proto si představuji svůj život
Lipsko je i pro mě tím proslulým „Malým Paříží“. Přiznávám, že toto město je jedinečné. Mnoho mladých lidí sem přijíždí studovat, mnoho umělců se zde usazuje a objevuje si tu svá vlastní místa. Toto město má úžasnou energii. Je to zářivá „Malá Paříž“, kterou si člověk může obejmut a kde si každý najde své místo, aby se cítil svobodně, vesele a jako doma. Neboť kde je domov? Tam, kde má člověk pocit, že dorazil ke zdroji!
