Lipsko je (jako) gondola – rozhovor s Markétou Pilátovou
Co dělá Lipsko pro Markétu Pilátovou tak úžasným místem
Ve své povídce „Lipsko je (jako) gondola“ zmiňujete, že posloucháte Bacha. Zabývala jste se jím v Lipsku podrobněji? Byl pro vás přítomnější než jindy?
Bachova hudba mi vždy pomáhala soustředit se, například když jsem se musela něco naučit nazpaměť nebo psala novinové články. Opakující se fuga mě vždy uvede do stavu, ve kterém se dokážu lépe soustředit. Líbí se mi ta struktura. Zjistila jsem, že to má vliv i na mé psaní. Když píšu romány, mají podobnou strukturu jako fugy. To mi však došlo až v Lipsku: čím více jsem o Bachovi četl, tím častěji jsem zjišťoval, že strukturu jeho fug mohu aplikovat i na své texty. Bach patří k tomuto městu nejen kvůli Bachtalerům a suvenýrům. Člověk si ho tam představuje, vidí ho na sklonku jeho života, kdy ho město ještě nedokázalo plně ocenit. Je neuvěřitelné, kolik slavných lidí zde žilo, kolik jich město inspirovalo.Myslím, že je to krásné a vzrušující město k životu.
Měla jste v Lipsku oblíbenou kavárnu?
Moje oblíbené kavárny byly již zmíněné Café Tunichtgut a karavan u řeky – ZierlichManierlich. Tam jsem často popíjela kávu. Také se mi líbil pivní zahrádka u Muzea zahrádkářství, Schrebers. Zahradničení je mou velkou vášní a když jsem toto místo zcela náhodou objevila, okamžitě jsem se do něj zamilovala.
Uveďte nám jedno kulturní místo, které vás v Lipsku zaujalo!
Z architektonického hlediska se mi líbí Muzeum výtvarného umění. Líbily se mi umělecké sbírky lipské „crème de la crème“. Myslím, že díky tomu jsem Lipsko mnohem lépe pochopila. Podle toho, jaké umění lidé sbírali a v jakých obdobích, lze poznat, jak bohaté město bylo a jak kosmopolitní byl jeho vkus. Muzeum představuje skvělé propojení mezi tradicí, autenticitou – z pohledu sběratele umění možná dokonce i něčím konzervativním – a krásnou, moderně koncipovanou budovou. Líbila se mi také Spinnerei. Tam jsem narazil na velkoformátový plakát, jehož autorem je brazilský umělec Xadalu. Sám jsem nějakou dobu žil v Brazílii, v Porto Alegre, a tam jsem vždy musel čekat na autobus pod podobným uměleckým objektem. Xadalu je umělec, který se zabývá uměním indiánů. A teď jsem se s ním znovu setkal – ve Spinnerei v podobě plakátu s tygrem.
A co říkáte na lipskou architekturu?
Nejzajímavější mi přišly lipské pasáže – moc se mi líbilo procházet se jimi a nechat se pokaždé překvapit, kde z nich vyjdu. Kromě toho jsem posedlá papírenskými obchody, proto se mi velmi líbil obchod EISENHAUER. Tam jsem trávila spoustu času.
Čtete momentálně něco od nějakého německého autora či autorky?
Právě teď čtu knihu Heike Geißlerové „Saisonarbeit”. Kniha vypráví o tom, jak autorka – nebo její alter ego – pracuje jako sezónní síla v Amazonu. Je to velmi napínavé a skvěle napsané. Heike je úžasný člověk.
Dokážete si představit, že byste žila v Lipsku nebo se tam alespoň na nějakou dobu vrátila?
Kdybych měla tu možnost, neváhala bych ani vteřinu. Cítila jsem se tu velmi dobře a líbila se mi zvláštní velkorysost města, jeho životní styl. Bylo to tu skvělé a doufám, že se na jaře budu moci vrátit na knižní veletrh.
Hansa Haus - Architektura Höfe a pasáže v Lipsku 
Lipsko jako inspirace
Kde jste ještě psal, když jste zrovna nebyl v hostelu?
Líbilo se mi Café Tunichtgut. Hned vedle je krásné knihkupectví. Kavárna bývala kdysi řeznictvím a dnes je to secesní prostor. V Tunichtgutu jsem napsal celou povídku.
Měl jste už před rezidenčním programem nápady na své texty, nebo jste se nechal inspirovat atmosférou města?
Měla jsem plán – teď mám nabídku od českého nakladatelství Fra, které chce vydat sbírku povídek. Mám pro ni napsat tři až čtyři povídky. Nápady sbírám neustále. Rodí se mi v hlavě a později z nich vznikne povídka. Vlastně povídky píšu jen zřídka, a to pouze na zakázku pro časopis nebo do povídkové sbírky s více autory. Tato konkrétní nabídka však byla zajímavá. Nejprve jsem si zapsal nápady a v Lipsku jsem je dále rozvíjel. Například kavárna Tunichtgut: Na jedné straně ten název v němčině zní dobře, na druhé straně má hned několik významů. Všechny své nápady jsem dal dohromady a nakonec z toho vznikly čtyři povídky. Takový rezidenční program je pro mě velmi podnětný, protože během něj většinou vznikne mnohem víc než doma. Obvykle mi psaní jedné povídky trvá jeden až dva měsíce. Tady jsem napsala čtyři povídky během jednoho měsíce. Velmi mě těší, že mě toto místo tak inspirovalo. Vždy mě inspirují cesty, při nichž vidím svět novým pohledem. To mi při psaní nesmírně pomáhá.
Ovlivnila současná situaceto, jak a o čem píšete? Vyhovuje vám, že máte na psaní více klidu? Odráží se koronavirus podprahově ve vašem psaní?
Vnímám situaci velmi negativně. Na jedné straně mám díky lockdownu sice více času na psaní doma, na druhé straně je moje psaní ovlivněno všudypřítomnou nejistotou. Lidé v hostelu tím byli postiženi stejně tak. Bylo tam několik hostů, kteří před koronou utíkali ze země do země. Když jsem odjížděla, hostel zavřeli, takže někteří museli svůj pobyt zrušit nebo předčasně ukončit. Bylo to smutné. I finančně je pro mě situace velmi obtížná, protože každý měsíc se ruší mnoho autorských čtení, z jejichž výnosů se obvykle živím. K tomu se přidalo, že moje aktuální kniha vyšla 23. října, kdy byly knihkupectví zavřené. Situace je hrozná a při psaní mi zrovna moc nepomáhá.
Ani v tom smyslu, že by ve vás vyvolávala existenciální otázky, které vás při tvůrčím psaní inspirují?
V tomhle ohledu bych mnohem raději měla jiné zdroje inspirace. Něco veselejšího.
Na jakých dalších místech vznikaly vaše příběhy?
Mnoho nápadů dostávám při běhání. V Lipsku jsem například napsala dětskou knihu „Veverka z Vamberka“ („Veverka z Vamberku“) – je to jakýsi leporelo, které vyjde v nakladatelství Meandr. Nápady na dětské knihy mívám často při běhání: Tato kniha vznikla téměř výhradně v parku Clary Zetkinové.
Jak to vypadá, když běháte a něco vás napadne – jak sizapamatujete ty nové myšlenky?
Při běhání přemýšlím hlavně o ději. Tam mě napadá nejvíc nápadů. A pokud jde o nějakou slovní spojku nebo něco, o čem vím, že to zase zapomenu, napíšu si to do mobilu.
Park Clary Zetkinové - Pamětihodnosti v Lipsku 
První dojem
Paní Pilátová, jaké pro vás byl pobyt v Lipsku? Jak se vám tu líbilo?
V Lipsku jsem strávila nádherný čas. Rezidenční program byl pro mě ideální, protože ráda spojuji svou práci s cestováním. Když cestuji, píšu, protože to pro mě znamená inspiraci. Zároveň k psaní potřebuji určitou rutinu, kterou mi tento program skvěle zajišťuje.
Jak vypadá váš spisovatelský každodenní život?
V průběhu let jsem si zvykla na následující rytmus: vstávám velmi brzy, dopoledne pracuji a odpoledne chodím běhat. Večer učím, překládám nebo se učím cizí jazyky. Takový je můj každodenní život. Proto pro mě nebylo těžké se toho držet ani během mého pobytu v Lipsku.
Kde jste byla ubytovaná?
Dostala jsem krásný byt v lipském hostelu Five Elements. Byla jsem první, kdo tam byl v rámci rezidenčního programu ubytován, a musím říct, že to bylo ideální místo pro psaní. Byt se nachází úplně nahoře pod střechou, kde jsou také dvě terasy. Často se scházíme v takzvaném lounge, ať už na snídani, vaření nebo prostě jen proto, že tam je nejlepší signál Wi-Fi (smích). Hostel je velmi mezinárodní. Večery jsem tam věnovala výuce španělštiny a portugalštiny a sama jsem se učila němčinu a italštinu. Hodně jsem si povídala s místními hosty. Zahraniční hosté byli úžasní. Kromě toho tam byli i další, kteří tam stejně jako já bydleli déle: jeden Španěl, dvě Argentinky, jedna Rumunka, která pracuje jako ghostwriterka. Bylo to tak pestré, což mě velmi potěšilo. Když jsem měla chuť potkat zajímavé lidi, seděla jsem v lounge. Když jsem ale potřebovala klid, psala jsem nahoře v bytě.
Jak na vás působilo město Lipsko?
Lipsko se mi moc líbilo, protože je to město s vysokou kvalitou života. Je tam spousta míst, kde lze uniknout rušnému dění – na kole nebo při běhání. Často jsem prostě vyrazila a zastavila se tam, kde se mi líbilo. Někdy jsem si zaběhala a pak se vrátila na kole, ať už v parcích, u jezera Cossi nebo u Zwenkauer See. Měla jsem k dispozici kolo, což bylo opravdu skvělé. Cyklostezky jsou tady úžasné. Vše na sebe navazuje a trasy jsou velmi přehledné. Samozřejmě je velkou výhodou i geografická poloha – Lipsko je totiž velmi rovinaté. Obecně se mi na Německu líbí ten pocit divoké přírody. Prakticky uprostřed města se přírodě prostě dává volný průchod a lidé tak získávají pocit, jak se divočina vrací do města. Člověk má tady možnost být uprostřed města a zároveň v přírodě. Právě takové detaily mě fascinují. Lipsko je nečekaně zelené a přírodní. Líbila se mi také blízkost města k vodě. Netušila jsem, že Lipsko je tak nádherné vodní město. Celý měsíc jsem měla krásné počasí a dokonce jsem se jednou vykoupala v jezeře.
Jak se vám líbila kulturní stránka Lipska?
Lipsko mě překvapilo svou kulturní rozmanitostí a širokou nabídkou akcí, a to i přes blížící se druhý lockdown. Měla jsem velké štěstí, že jsem ještě stihla zažít spoustu věcí. Navštívila jsem téměř všechna muzea, byla jsem na GRASSIMESSE – to bylo opravdu úžasné. Jsem za to velmi ráda, protože dosud jsem město znala jen letmo. Když je člověk tady během knižního veletrhu, nemá téměř čas si město pořádně prohlédnout. Líbily se mi lipské průmyslové budovy, které jsou stále živé a funkční, i když dnes plní jinou roli. Obzvláště se mi líbila čtvrť Plagwitz. Měla jsem velké štěstí, že mi Lipsko představila spisovatelka Heike Geißlerová, která byla jako německá rezidenční autorka vybrána pro pobyt v Brně. Společně jsme se procházely městem a Heike mi ukázala mnoho nových stránek Lipska.
Doufejme, že na knižním veletrhu v roce 2021 budeme moci vyslechnout některé z povídek Markéty Pilátové, které vznikly během jejího pobytu v Lipsku. Velmi se na to těšíme, děkujeme jí za rozhovor a přejeme jí hodně zdraví!