NABYTEQUE znamená nábytek – aneb „Jak se z vášně stalo povolání“

Prostory z surového betonu naplňuje příjemná hudba. Hned za vstupními dveřmi se na regálech až po strop hromadí nově dorazený nábytek. Nábytek z Hellerau, nálepky z Karl-Marx-Stadu, lampy z bývalého Československa, křesla. Hned vedle je Paul, vyučený sportovní terapeut, který právě pilně brousí. Vpravo od něj se nachází showroom a lakovna s její nezaměnitelnou vůní.

Jak vznikl nápad na váš nábytkářský podnik Nabyteque?

Kris: Původně jsme se poznali v Drážďanech, kde jsme společně pracovali na hudebních projektech. Potom jsme se oba přestěhovali do Lipska za studiem a v našich kruzích jsme trávili spoustu času výměnou nápadů a hledáním nových projektů. Chtěli jsme být nezávislí a zároveň jsme věděli, že i přes magisterské studium se nám práce sama od sebe nenabídne. Nápad na Nabyteque vznikl zcela nečekaně. Ani jeden z nás z tohoto oboru nepochází, ale v roce 2017 jsme při rozhovoru na večírku zjistili, že máme oba slabost pro nábytek z 60. let. Vyměnili jsme si názory a najednou se zrodila základní myšlenka: restaurovat starý nábytek.

A pak jste ze své vášně udělali povolání?

Kris: Ten projekt všechno obrátil vzhůru nohama. Přerušili jsme studium, sestavili malý tým amatérských řemeslníků a pronajali si halu v Markkleebergu. Měli jsme obrovské štěstí, že hned vedle byla malá truhlářská dílna. Tam pracoval Jochen – klasický truhlář z NDR z konce 60. let –, který se řemeslu naučil od svého otce. Znal nábytek z 60. a 70. let a dokázal odpovědět na všechny naše otázky. Byl to skvělý mentor.

Jak jste se dostali k československým kusům nábytku?

Kris: Na agrajsem si všiml nábytku, který mi vůbec nepřipadal německý. Neznal jsem ho z repertoáru běžných modelů z NDR. Zeulenroda, nábytkářské závody Oberlausitz – tam se toho hodně opakuje. Ale na veletrhu agra to byl nový objev: všechno bylo trochu konstruktivističtější, geometričtější, ostřejší – opravdu mě to zaujalo. Také kontrasty dýh: Skříň se světlými dubovými dvířky a vedle ní dvířka z ořechu, nebo korpus dýhovaný ořechem a dvířka z dubu. To se u nábytku z NDR téměř nevyskytovalo. Ta hravost s barvami – jako u klasických modelů Jiroutek – to rozhodně nebylo z NDR! Pak jsem se tím začal zabývat a začali jsme zařazovat české nábytek do našeho sortimentu.

A pak jste prostě jeli do Česka a vyzvedli jste starý nábytek?

Björn: Stejně jsme byli na festivalu poblíž Plzně a na zpáteční cestě jsme se zastavili u jednoho obchodníka. Měl obrovskou halu plnou nábytku, cítili jsme se jako děti v hračkářství: neznámé, výjimečné a působivé kousky, kam až oko dohlédne. Tak jsme kousek po kousku získávali nové série a neustále objevovali nové kusy nábytku.

Kris: To kouzlo a nadšení, které takový objev přináší – to je hnací silou celého toho podniku.

Jak vypadá takový den, kdy vyzvedáváte nové nábytek?

Kris: Máme své pevně dané trasy, vyzvedneme zboží a většinou se vrátíme ještě ten samý den. Škoda, že je to vždycky tak stresující a uspěchané, ale momentálně to bohužel nejde jinak.

Björn: Byli jsme už téměř ve všech koutech Česka, většinou ale s napjatým časovým plánem. Bylo by opravdu hezké, kdybychom si mohli v klidu vyhradit týden, abychom se na určitých místech mohli podrobněji rozhlédnout.

Všímáte si rozdílů mezi českým a německým vnímáním estetiky?

Björn: V České republice je velmi populární dělat všechno supermoderně. Retro je tam spíše okrajovým fenoménem. V Německu se tento trend prosadil i v hlavním proudu společnosti, ale v České republice se více cení „vždy všechno nové a svěží“.

Kris: Vždycky si opravdu kladu otázku, proč to není v kulturně-historickém zpracování více zastoupeno a proč Češi některé věci částečně nedoceňují. Česko se – zejména v oblasti designu nábytku a řemeslného umění 20. století – může rozhodně měřit s těmi známějšími velikány.

Existuje nějaký konkrétní model, který se těší obzvláště velké oblibě?

Björn: Jitona. Série U-300.

Kris: Především šatní skříň a komoda se skleněnou deskou.

Najde se u vás také nábytek z NDR?

Kris: Pokud ano, pak jen určité série nebo řady, které se nám líbí a o kterých víme, že se dají dobře restaurovat.

Björn: Například určité série nábytku z Deutsche Werkstätten Hellerau.

Je nějaká příhoda z vyzvedávání, na kterou se jen tak nezapomene?

Kris: Stalo se už všechno, co si jen dokážete představit. Nejšílenější byl vlastně odvoz u bývalého československého ministra obrany Martina Dzúra. Jeho dům v Praze 6 musel být kompletně vyklizen. Vlastně jsme chtěli odvézt jen pohovku, ale pak nám řekli, že si můžeme vzít, co chceme.

Zachraňujete českou kulturu!

Björn: Ve skutečnosti neexistuje žádná země z bloku Východu, která by byla srovnatelná s Československem. Ti byli v oblasti nábytku opravdovými autoritami. Zejména počátky funkcionalismu v Čechách a styčné body s Bauhausem jsou tak fascinující! Celý západní svět mluví o Bauhausu a zároveň se i v malé Československu psala historie architektury a designu. Halabala, Slezák, Gottwald… Navrhovaly a vyráběly se tam nejkrásnější kusy nábytku. Třicátá léta jsou navíc v tamním městském prostředí velmi přítomná: lékárny, řadové domy, interiérová architektura domů – o tom bych mohla mluvit celé hodiny. A všechno je stále zachováno a není to zničeno rekonstrukcemi. Historie, která je integrována do každodenního života.

Kris: Některé podniky měly dokonce oficiální licence na výrobu návrhů Marta Stama, Marcela Breuera a Miese van der Rohe. Přesné označení modelů se lišilo podle výrobce, „originály“ jsou však přesto ty, které byly vyrobeny v Československu. Je třeba zmínit, že tyto návrhy inspirovaly doslova záplavu napodobenin i vlastních konceptů z ocelových trubek. Kdy se vlastně v zahraničí začne psát o českém designu? To už je opravdu nejvyšší čas! Je to trochu jako by nadšení pro takové věci nastalo až tehdy, když už tyto věci neexistují nebo jsou skutečně zničeny.